Meditace na pařezu

Sedím na pařezu a vymetám z hlavy nepříjemné věci. Sluníčko hřeje a já pozoruji procesí rezavých mravenců, kteří pospíchají jedni sem, druzí tam. Dvě rezavé nitky. Málokterý se výrazně odchýlí z mravenčí dálnice. Nic nenosí, zdálo by se, že jen bezcílně spěchají. Jenže tak to jistě není. Během půlhodinky co je pozoruji, jejich činnost neustává. Mraveniště není v dohledu a mně moje lenost nedovoluje rezavé potvůrky stopovat, kam vlastně utíkají. Sahám do kapsy pro bonbón, rozbaluji jej a kladu jim ho do cesty. Ve chviličce je jimi obalen a oni ho společnými mravenčími silami posunují dopředu. Z tohoto lenivého stavu mne vytrhuje hlas ptáka. Nešvitoří, nezpívá, ozývá se jakýmsi " lidu-lidu-lidu ". Volá vždy tak dvakrát, třikrát po sobě. Je mi líto, že nejsem Liduška. Mohla bych odpovědět : " Tady jsem !"  Měla bych pocit, že mě někdo hledá, že někomu chybím. Neznámý pták po chvíli ustává s voláním. Asi odlétl hledat jinam. Znovu se nořím do své meditace. Přemýšlím o tom, tak je to v přírodě chytře zařízeno. A jednoduše, zatímco my vršíme v našich příbytcích tolik, tolik zbytečností. Jak málo z toho je potřeba k životu. Jsme pošetilí. Poznáme to ve chvíli, kdy nás dostihne nějaký neduh. Neumíme se toho smetí zbavit, ba naopak, lpíme na něm a hromadíme ho dál, musíme se o něj starat. Dusí nás to a utíkáme " dobíjet baterky " ven do přírody. Třeba k těm mravencům, stromům, mrakům nad hlavou ... Zůstáváme však i dál nepoučitelní.