Mindrák

Stojím pod vysokánskou borovicí. Vzpíná se hrdě k obloze, přestože je sama. Sama ? Vlastně ne tak docela. Okolní stromy se k ní obdivně a s úctou naklánějí, přibližují, po větru jí posílají tajné vzkazy a marně se pokoušejí dotknout se jí, byť jenom na okamžik. Upírám pohled do její koruny, vnímám řazení větví, jejich hustotu i to, kudy sluníčko souká zlaté nitky, aby z nich na jejím úpatí utkalo zářivou deku. Ano, tohle všechno jsem schopna ještě vnímat, přestože mám v hlavě nějak vygumováno, vymeteno. Všechno je momentálně spotřebováno, žádná myšlenka se ještě nenarodila. Jen aby porod nebyl moc těžký. Zatím je jen duté vanutí, vakuum. Prostě nic ! Nic, co by bylo hodno Homo sapiens. Mindrák. Mám mindrák. Pokolikáté už v krátké době. Je to znepokojivé. Může člověk dostatečně vyčnívat a být spokojen sám se sebou ? Jako ta borovice ? Vlastně už přemýšlím. Filosof se ve mně probouzí. Potkávám své druhé JÁ. Jak s ním mám komunikovat ? Má malé sebevědomí a ostrý jazýček nesmlouvavého kritika. Vzpírám se mu, jenže ono má skoro vždy pravdu. Nic si nenamluvím. " O co se snažíš, člověče ? ", ptá se moje druhé já a to první nezná odpověď. " Haló, haló, vnímá mě někdo ? Rozumí mi někdo ? A odpoví mi vůbec někdo ? " Ani náhodou nejsem borovice, vůbec nevyčnívám, dokonce ani z nánosu zbytečností všedních dní.  Nejsem schopna z hlavy vymést prázdná slova a nalomené myšlenky. Mám strach. Strach, aby pod nimi ještě něco zbylo. Dnes mám mindrák. Přespala jsem v černé noční košilce. Tak snad raději zítra ...