Černá kočka se rozpustila v černé noci, aby ji nikdo neviděl, ani ona sama sebe. Opřená o svůj stín, vysílá světlo svých žlutozelených očí před sebe. Jediná ví, co dělá klaun, když se nikdo nesměje. Promění se v černou kočku. ( Velikost všech obrazů z tohoto cyklu je 63 x 63 )

Někdy mám pocit, že moje cesta nevede nikam. Jsem stále na pochodu, rozkošatělá do všech světových stran. Krajina důvěrně neznámá netečně mlčí. Je vykřičená ze všech hloupostí. Proto se neptám : " Kam jdeš ?" Odpověděla by otázkou : " A ty ?"

Potkala mě jemňoučká chvíle pampelišková. Čistím si boty na zelené rohožce, jdu navštívit louku a užít si leteckého dne bílých padáčků. Vznáším se poznáním, že se možná narodí rostlinka, brouček nebo dítě.

Jsem tu i když ztrácím svou jedinou píseň. Jsem tu. Mám hlavu rozbitou, ale duši plnou světla.

Nic ze sebe už nevypáčím. Obrůstám lišejníkem, jako stromy na okraji lesa. Neptám se na věci, ale na iluze, co utíkají k obzoru, daleko, daleko. Západní proužek slunce mi jde naproti, jen ať neklopýtne !

Dnes nebudu smutná v přesně spočítaném a pravoúhle uspořádaném světě, protože až přijde čas, svezu se na kolotoči hvězd.